O strachu

27. července 2018 v 0:52 | Ellaria |  Výkřiky do tmy a ticha
Nejrychleji se rodí strach.




Trochu přemýšlím, co chci vlastně napsat. Směr je jasný, ale obsah skrytý v mlze.
Víte je moc zvláštní mít většinu života strach - ochromující, sžíravý a bolestný pocit v těle, kterého se nemůže zbavit v jakékoliv části dne a při jakékoliv činnosti.
"Co když dostanu špatnou známku?"
"Co když si ušpiním oblečení?"
"Co když si rotrhnu ty punčochy?"
"Co když nesním celou svačinu?"
"Co když se mi v tomhle obchodě nebude nic líbit?"
"Co když tam nebudu přesně ve dvě?"
"Co když něco zapomenu?"
"Co když nebudu moct večer usnout?"
"Co když mi to nebude chutnat?"
"Co když si budu potřebovat dojít na záchod?"
Miliony sžíravých otázek na vás doráží jako nepříjemný hmyz a vy dobře víte, jaká je odpověď - v každém případě přijde na řadu křik, urážky a výhružky adresované na vaši hlavu, posměšky, výčitky, zákazy a především to vědomí, že za všechno můžete vy, vy jste docela neschopní a nacinovatí a všechno je to vaše chyba.

Řekněte kdo z vás se někdy nepolil nebo nepokecal jídlem? ... To se prostě stane každému, neudělali jste to schválně nebo z nějaké extrémní nepozornosti, ruka se prostě cestou k vám z nepravděpodobných a nezjistitelných důvodů zachvěla a už to bylo. Je to důvod k tragédii? Snad nad tím mávnete rukou, zasmějete se nebo zalamentujete, že po zbytek dne budete muset v práci chodit s rajskou na tričku. A svět se točí dál. V mém světě to bylo jinak - okamžitě se spustil vodopád křiku, nadávek a urážek a to jen kvůli malému flíčku na mém oblečení nebo ubruse.
Taky se Vám občas stane, že klopýtnete? ... Ačkoliv zvedám nohy pořád stejně, tak se někdy špička boty potká s chodníkem a já trochu zavrávorám. Zpravidla je to důvod k tomu, aby se vás druzí zeptali, jestli jste v pohodě. U nás to tak nebylo. U nás se okamžitě začalo řvát a na mou hlavu se vznesla kupa dotazů ohledně toho, jestli jsem úplně pitomá, že neumím zvedat nohy a taky, že ty boty si příště budu platit sama, když si ničeho nevážím.
...
Mohla bych pokračovat donekonečna. Cokoliv jsem doma udělala nebo naopak neudělala nebylo pro něj dost dobré. Vždycky to byl problém, vždycky to bylo špatně, vždycky to byl důvod k tomu, abych byla seřvaná, dostala spoustu zákazů a vyslechla si spoustu urážek.
Když jsem zrovna byla doma, tak to bylo špatně, protože jsem líná a jen bych se válela a smrděla doma. Jakmile jsem vyšla ven, tak byl znovu oheň na střeše, protože jsem pořád někde courala než bych byla doma s rodinou.
Nosila jsem příliš dobré nebo příliš špatné známky.
Málo jsem sportovala a potom jsem se naopak věnovala zcela špatnému, nezajímavému ba dokonce neprospěšnému sportu.
Přátel jsem měla příliš mnoho nebo příliš málo.
...
Už je to několik let pryč a mohu svobodně dýchat. Ten den, kdy mi řekla, že od něj odejdeme patří mezi nejšťastnější dny v mém životě. Všechno je za mnou, jak jsem tak dlouho doufala.
Přesto se jeho přízraku nemůžu zbavit. Pořád se podvědomě krčím a hlavou se mi honí, jak hrozný to bude průser - a přitom o vůbec nic nejde. Přitom je to jen malý flíček na ubruse...
Ellaria
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Melly Melly | Web | 28. července 2018 v 17:35 | Reagovat

Teď to bude možná znít trochu divně, ale aspoň víš, co (kdo) toho bylo příčinou. Mě mnohdy svírá podobný strach a přitom jsem takového "stresora" ve svém životě neměla, nebo si to neuvědomuji. A přesto je ten strach, že něco udělám špatně a na základě toho se zbortí i další věci...
Držím palce, ať se ti daří toho přízraku zbavit.

2 The Petula The Petula | Web | 9. srpna 2018 v 14:26 | Reagovat

Ahoj Ell, jen chci říct, že I'm back. A co se článku týče, tak každý máme občas strach, ale nesmíme se mu poddat. Musíme ho překonat k tomu, abychom mohli volně dýchat a být šťastnější :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama