...a ty budeš otrok!

26. února 2018 v 9:53 | Ellaria |  Negativní
Aloha.

Poměrně dlouho jsem uvažovala, zda o tomto tématu chci začínat. Nicméně mi už dlouho leží v žaludku a proto se s Vámi podělím o svůj názor.



Četla jsem rozhovor (bohužel jej nemohu najít, ale byl na novinky.cz) s maminkou handicapovaného dítěte. Toto dítě ve věku cca 10 let je opravdu těžce postižené; přesná diagnóza dosud nebyla zjištěná. Nicméně je mentálně na úrovni několikaměsíčního miminka, nepohyblivé, ležící, nekomunikující, vyžadující nepřetržitou péči. Tato maminka si i přes všechnu náročnost, kterou obnáší péče o toto dítě pořídila dítě druhé. Toto druhé dítě je zdravé v současné době jsou mu cca tři roky (nepamatuju si přesně). A maminka se v rozhovoru vyjádřila v tom smyslu, že toto mladší dítě vychová v duchu lásky a oddanosti k sourozenci, aby vědělo, že pomáhat je správně a především, aby se jednou o tohoto sourozence postaralo, až ona nebudu moct.
Při přečtení tohoto vyjádření mě zamrazilo a zároveň se ve mně zvedl hněv.
Narození handicapovaného dítěte, sžívání se s tímto faktem, hledání diagnózy, hledání vhodného způsobu péče - to všechno jsou smutné a náročné věci. Za handicap zpravidla nikdo nemůže, je to forma krajně zlomyslné loterie. Je na každém, jak se s tou situací vypořá, jak se rozhodne - neodvážila bych se soudit nikoho za rozhodnutí pečovat či nepečovat o takové dítě.
Příčí se mi ale snaha matky zotročit své mladší dítě. Pokud se toto dítě v dospělosti rozhodne, že chce o svého sourozence pečovat - proč ne. Nicméně tady není ani náznak po nějaké budoucí svobodné volbě, mladší sourozenec je do tohoto úkolu bezhlavě tlačen a vzhledem k vyjádření, které maminka reportérům podala si dovedu představit celkem solidní citové vydírání z její strany, které přijde, pokud by se mladší chtěl ze zadaného úkolu vyvázat.
Ač jsem psala, že si nedovoluji soudit rodiče za formu péče, kterou zvolí, tak to stále vnímám jako jejich úkol; buď ať se starají oni osobně, dělí se o tento úkol s pomáhajícími profesemi (pečovatelské a asistenční služby) nebo dítě umístí do vhodného typu zařízení. To všechno vnímám jako adekvátní řešení; subjektivní pocity dávám v tomto případě stranou, rodiče musí sami posoudit, co zvládnou (respektive co chtějí zvládat). Delegovat tuto svou povinnost na sourozence nevidím jako vhodné nebo dokonce správné řešení. Přijde mi to jen nekonečně sobecké a hulvátské. Představte si, že byste přišli na svět a od prvních okamžiků Vás někdo tlačitl takovým směrem, že budete doživotně "chůva" svého sourozence bez nároku na odměnu natož na nějaký osobní život. Mnoho lidí popisuje jako nepříjemné, když byli v dětství nucení chodit na nějaký kroužek, který jim vybrali rodiče. Znáte to, maminka si myslela, že bude baletka, nevyšlo to a tak po všechn kurzech prohání alespoň svou dceru bez ohledu na její zájmy. A teď si představte, že si vás rodiče pořídili proto, abyste převzali pečovatelskou roli, až oni nebudou moct. Není to dobrý výhled, že?

Nejsem si úplně jistá, jak článek zakončit.
Přeberte si to, jak uznáte za vhodné.
Ell.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Berry Berry | Web | 26. února 2018 v 16:26 | Reagovat

Tohle je strašně těžký.. Etikou počínaje...
V etice se totiž začíná otevírat otázka (té lékařské) dítěte jako léku. Rodičům se narodí nemocné dítě a při očekávání dalšího ho předem testují, zda bude vhodným dárcem pro to nemocné.
Kamarádka je starší sestrou těžce nemocné mladší sestry, žijí jen s maminkou samoživitelkou a je to pro ně šílený zápřah. Ale snaží se.
Vyrůstala jsem vedle svým způsobem nemocného a postiženého bratrance. Museli jsme na něj brát ohled, brát ho mezi sebe, naučili jsme se s ním vycházet a dorozumívat se po svém, sestřenka (jeho starší sestra) ho často doma pak i hlídala, když někam rodiče odběhli a nebrala to jako otroctví.
Pořád jsme ale asi u jakési nepsané hranice - bylo tam to vedené pomáhat někomu, kdo tu pomoc potřebuje (což si myslím, že je naprosto v pořádku). Ale pořád nechat dítě dítětem. A to je asi to hlavní, o co mi přijde, že nemáš slova, ale jde i tobě. Protože naučit se pomáhat není nic špatného ve své podstatě. Ne nadarmo snad vznikla (kdysi jsem to četla) nadace pro děti, jejich rodiče vážně onemocněli a děti se o ně musely starat, aby děti nebyly malými dospělými, ale dětmi. Nadace jim vypomáhala, aby si děti mohly dál hrát na hřišti a nemusely myslet na to, co kdy nakoupit a uvařit atd.
Když se vrátím k bratrancovi, všichni jsme to brali tak nějak normálně, a on na tom není až tam vážně, že se mu přizpůsobíme i s kamarády.. Tohle je náročné, když do toho člověk nevidí - sova jsou jen slova a i ta maminka to mohla myslet jinak. Nebo taky ne, to nevím... Jen dávám svůj naivní druhý pohled :)

2 Fall Fall | 27. února 2018 v 21:36 | Reagovat

Rodice muzou chtit, vnucovat a tlacit spoustu veci, ale "dite" se pak samo muze rozhodnout, zda to tak citi ci ne.
Je to obtizne tena a v pripade volby jineho smeru to muze prinest hrozna dramata, vycitky atd...ALE - Furt jsme to my, kdo rozhoduje, co si brat a nebrat osobne.
.
Maminka v clanku mozna rikala i neco, co myslela jinak. Lidi nechteji do medii mluvit v abstraktech. Popisovat "vroucne prani" je tezsi, nez to shrnout jako fakt, ze to tak bude a basta.
.
Kazdopadne je smutny, kolik rodicu mysli a planuje za sve deti.

3 Ellaria Ellaria | Web | 2. března 2018 v 10:14 | Reagovat

[1]: Je to jedno z těch nesmírně těžkých témat - eticky, lidsky, medicínsky, emočně atp. Sto lidí bude mít sto názorů a těžko najít ten nejlepší a nejsprávnější.
Nicméně chci dodat toto - souhlasím s tím, že dítě by mělo být výchovně vedeno k tomu, že pomáhat druhým je potřebné a správné. Proti tomu nic nenamítám. V zásadě nenamítám ani nic proti tomu, aby se dítě spolupodílelo (v rozumné míře pochopitelně) na péči o handicapovaného sourozence. Je běžné, že starší sourozenc vyzvedne mladšího ze školky/školy, pohlídá jej... To mi nijak nevadí.
Nelíbí se mi tento konkrétní případ, kdy se maminka vyjádřila, že vychovává své mladší dítě k tomu, aby jednoho dne převzalo pečovatelskou roli (až ona, maminka, na to nebude stačit), jelikož by nesnesla, aby handicapované dítě bylo dáno do ústavu. Toto mě na celé situaci tolik rozhodilo, že maminka rozhodla za své mladší dítě jak to bude. Tak by to podle mě být nemělo...

[2]: Ano, souhlasím se vším. Dítě tuto roli nakonec nemusí převzít - pokud bude mít dost síly se vzepřít a určit si jiný směr... Ale bude to mít obrovsky těžké, nepochybuji o citech vůči matce a sourozenci.
A ano, snad nejvíc se nyní utešuju tím, že maminka si to z hloubi srdce PŘEJE, ale nebude do toho nutit... A smutné to je...

4 Berry Berry | Web | 4. března 2018 v 19:53 | Reagovat

[3]: Z tohoto úhlu pohledu tvé rozhořčení chápu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama