Jsem slabá?

30. října 2017 v 23:24 | Ellaria |  Den za dnem
Zcela nezávisle na sobě jsem v poslední době narážela na blogy, které psaly o znovu-odrazu ze dna. Ale víte - o tom skutečném odrazu. Ne o té chvíli, kdy si utřete slzy, spolknete tabulku čokolády a uchrochtaným hlasem si slíbite, že zítra to začnete dělat jinak a lépe a žádná prkotina jako před chvílí vás nerozhází. Byly to blogy, které za sebou mají dlouhou cestu (a jejich autoři také), plné radosti a jakési znovu-objevené radosti ze života, roztažených křídel, plnění vlastních snů a vlády nad sebou samým.
https://s10.favim.com/610/160416/aesthetic-tumblr-sun-refreshing-Favim.com-4215025.jpeg


A tak přemýšlím nad sebou samou a probírám se minulými články. Moc veselého sem nepřidávám. Přemýšlím - jsem slabá? Jsem špatná? Na svém psaní vidím, že se hodně vracím do minulosti anebo píšu o tom, jak mou přítomnost ovlivňují kostlivci ve skříni.
Stokrát mám chuť "přibouchnout dveře" a nechat všechno za sebou, víckrát to neřešit a plnými doušky si užívat to, co se děje právě teď a taky, řešit to, co se děje právě teď a tady než se zaobírat nejasnými (a někdy i domnělými) odkazy k tomu, co bylo.
Vzápětí mi dochází (anebo je to prostě můj pohled na věc), že člověk, který nepřijme minulost nemá budoucnost a říkám si, že nejde jenom tak zavřít oči a předstírat, že se to nikdy nestalo. Stalo se a vždycky to bude součástí mého já. To, co musím změnit je můj pohled na věc, odprostit se od toho strachu a úzkosti, který mě souvislosti s tím svírá.
Jenže to nejde tak snadno, jak píšu výše...
Občas vážně uvažuji o návštěvě odborníka - že by mi třeba rozhovor s někým cizím (a vzdělaným) pomohl, nasměroval na cestu k osvobození. A potom tuhle možnost razantně zamítám s tím, že nebudu dělat traumatizovaného ubožáka. Kolik lidí je na tom mnohem, mnohem hůře než li já?
Upřímně nevím. Nevím, co si myslet a co se sebou samou udělat. Abych si pomohla.

A tak se trochu vracím k úvodnímu odstavci. Říkám si, co je se mnou jinak, že nedokážu tím balvanem pohnout. Snad se málo snažím? Nepřišel pravý čas? Nepřišel správný impulz? Vyřeší se to někdy?
Ell.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ria Ria | Web | 1. listopadu 2017 v 9:38 | Reagovat

Je to téma, který nastiňuješ opakovaně, a já stále trvám na svém, pokud bys teda stála o radu - jít k odborníkovi je v takovým stavu mysli jedna z nejlepších věcí, co můžeš udělat. Úplně nejlepší je schovat se do lesa, ale to si nemůže každý dneska dovolit :D
s věcmi, nad kterými uvažuješ, a hlavně se závěry, které proto z toho vyplývají a jsou (jak by jistě ráda řekla moje terapeutka :D) "zase nějaká vaše interpretace". Asi říct si, že ostatní jsou na tom hůř než já a proto pomoc nepotřebuju, je cesta do pekel, milá Ell. A navíc je to morálně úplně zvrácené. To mám zvládat svůj život a svoje náladový epizody jenom proto, že děti v Africe chodí desítky kilometrů denně pro vodu? Komu to pomůže?
přeju ti, ať se ti podaří změnit na sebe pohled, vnímat sebě jako někoho, kdo si zaslouží péči a vyléčení ze starých ran, namísto jako slabou, jenom protože se něco vymklo kontrole.
a nakonec, moudro, který bych chtěla nechat tesat do kamene... comparison kills happiness

2 Hnedoocka Hnedoocka | Web | 3. listopadu 2017 v 14:13 | Reagovat

Taky se trápím s úzkostmi, strachy a negat. myšlenkami. Snažím se na tom pracovat nejenom sama, objednala jsem se k psychologovi. Neřeš, kdo je na tom hůř. Vždy je tu někdo, kdo je na tom líp, než ty, ale i hůř. Každej prožívá stejnou situaci jinak. Může jít o věc, která někomu přijde jako hloupost se jí zabývat a nechápe druhýho, kterej se kvůli tý věci sebepoškozuje. Každej jsme si prožili a prožíváme svůj jedinečnej život a maličkosti nás odmalička formují a mají vliv na budoucí prožívání. Pokud se budeš snažit svoje problémy hodit za hlavu a kompenzovat si to příjemnou činností, je to fajn, ale problém to nevyřeší a pravděpodobně tě bude provázet celý život, pokud ho nezpracuješ...

3 neweresth neweresth | Web | 8. listopadu 2017 v 2:44 | Reagovat

Pomalu, ale jistě. Čtu. Vidím se ve tých slovech. Člověk se pomalu, ale jistě učí. Někdy se cití na dně, někdy v sedmém nebi. Denně se cítím jako na houpačce, ale v poslední době se snažím na to jít jinak. Na ten život. Snažím se uvědomit si, že můžu mít radost z maličkostí, že nemusím spasit lidstvo, že můžu být sama se sebou a dělat - to, co chci. Jsou zde chvíle, kdy mám pocit, že se pomalu rozpadám na miliony malých kousíčků, kdy se ztrácím, topím v bolesti u níž ani pořádně neznám její příčinu, ale jdu. Kolikrát mi bylo doporučeno, abych si někam zašla, i já jsem občas došla k tomu, že bych mohla někam zajít, ale pokaždé, co se vyhoupnu nahoru, dojdu k závěru, proč bych to dělala. Nejseš slabá. Třeba jít na to pomalu. Netřeba dosáhnout hvězd. Stačí když se necháš lechtat slunečními paprsky a budeš ráda, že jseš. Společnost, nespolečnost. Buď sama sebou, když to půjde. (Ikdyž to třeba nevíš, kdo jseš, jseš to ty.) (Heh, to říká ta správná, haha.)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama