Flashback

26. října 2017 v 12:20 | Ellaria |  Výkřiky do tmy a ticha
http://static.tumblr.com/jqfclef/rtnmehyoj/books.png


Nedávno jsem přečetla velmi zajímavou knihu. A získala nádech podezření, že tomu, co prožívám (častěji než by se mi líbilo) se říká flashback nebo také denní můra.
Flashbacky provází lidi, kteří za sebou mají nepříjemnou až traumatickou událost. Při flashbacku znovu-prožíváte své trauma či jeho část. Jste tou situací paralyzování, nemůžete zasáhnout nebo utéct, cítite bezmoc a nekonečný strach, buší vám srdce a potí se vám ruce. Jako zlý sen, ve kterém vidíte, že se vás řítí katastrofa, ale jen otevíráte ústa, ze kterých vychází ani hláska. Spustit flashback může opravdu cokoliv - zvuk, pach, barva, osoba, místo...
Například pro člověka, kterého srazilo auto na přechodu může být spouštěčem flashbacku přechod (lhostejno zda konkrétní přechod, na kterém došlo ke střetu anebo jakýkoliv jiný přechod). Může to být také pouhá představa toho, že musí přejít silnici. Zvuk nárazu nebo kvílení brz. Barva auta. Pohled na člověka, který neopatrně přechází silnici. Pohled na auto, které jede rychle bez ohledu na to, že pár desítek metrů před ním je přechod pro chodce.
http://data.whicdn.com/images/165236133/original.jpg
Už jsem tu několikrát psala o tom, že se nechci litovat. A nechci se stavět do světla hluboce traumatizovaného člověka.
Nicméně si myslím, že dětství s člověkem, který mě psychicky týral není zase taková jahůdka.
Nikdy nebylo nic v pořádku. Nikdy jsem nebyla dost dobrá. Vždycky, vždycky jsem byla zavalená přívalem výčitek, výhrůžek a zloby. Ze strany toho člověka neznám jiný styl komunikace než řvaní, které musel slyšet bezmála celý dům - pořád před sebou vidím tu naběhlou žilku na čele, vykulené oči a červený obliček od všeho toho křiku. Pořád slyším ty různorodé výhružky a sliby trestů pokud něco neudělám správně/dobře - pokud se mi nepovede písemka, pokud nebudu jíst uvařený oběd, jestli nebudu dost rychle špalat na kole, pokud budu nemocná, pokud se budu špatně tvářit. Pořád cítím svůj stažený žaludek, oči plavající v slzách a nekonečný strach - ze všeho.
A toho všeho se nedokážu zbavit. Slyším tu kritiku, urážky a výčitky. Bojuju s tím den za den, hodinu za hodinou, přestože ten člověk již není součástí mého života. Jsem si nejistá každým svým krokem, bojím se, že to bude chyba a někoho tím hrozně rozzlobím.
A můj spouštěč? Občas mám pocit, že úplně všechno. I moje vlastní nádechy.
Ell.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jana Jana | Web | 28. října 2017 v 16:22 | Reagovat

Vypadá to, jako bys byla někdy u nás doma... já jsem byla mou matkou psychicky týraná, i když tomu málokdo věří. Pokaždé, když si na to vzpomenu, chce se mi brečet, chce se mi brečet i u toho, když řeknu, že svou mámu nemám ráda. Ach... jak mně nadávala za jídlo, které jsem nechtěla nebo nesnědla. Přede všemi mě ztrapňovala a mluvila o mě hnusně. Chce se mi brečet, když na to pomyslím... je toho tolik, co řekla a udělala..  a nejhorší na tom je, že s člověk se to prostě potáhne pořád...

2 The_Peťula  /ordinary-princess/ The_Peťula /ordinary-princess/ | Web | 30. října 2017 v 8:49 | Reagovat

Ahoj Ell,
tohle mi připomíná mojí babičku, se kterou se vše zlepšilo od doby, kdy jsem se odstěhovala. Já vím, že na jednu stranu bych jí měla být vděčná za to, že si mě vůbec vzala, když taťka nemohl, ale i tak. Tohle prostě člověk nezapomene, ale vždycky může být lépe. Pomohlo mi jiné město, pomohlo mi, že ji vidím jednou za měsíc, ani to ne, pomohlo mi, že si konečně život žiju po svém. Zkus to. Jsem tady a nezapomínám ♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama