Pokračování

20. prosince 2016 v 0:45 | Ellaria |  Pocity
large.jpg (500×437)

Salut.

Cítím potřebu dovysvětlit pár věcí - vnést do nich světlo nebo snad uvést na pravou míru.


Nechci (ani neplánuji) být sólo matka (nechci psát svobodná, rozvedená, opuštěná aj.). Tkví to v mojí minulosti nebo snad v tom, jaká jsem - klopýtání mezi úzkostí a nejistotou, že něco dělám špatně a druhé zklamu. A tak se vytváří propastný rozdíl mezi mým přáním a představou. Přání je, že budu mít milujícího manžela, úžasné děti, veselého pejska atd... Představa je byla, že skončím sama, protože kdo by se chtěl vázat k osobě jako já? Kdo by mě mohl mít rád, obdivovat, chtít se mnou být?
Neptejte se proč jsem si to myslela (proč si to občas stále myslím). Ne, nejsou to slova zhrzené náctileté holky, které nevyšla první láska. Je v tom mnohem více, ale o tom mluvit nechci.

....

Možná to není tolik přemýšlení o rodině, dítěti o tikání biologických hodin (šmakonte, toto tikání jsem si představovala u žen, co jsou daleko za třicítkou. Něco jako Bridget Jonesová, akorát daleko zoufalejší a s menší spotřebou alkoholu a cigaret). Nemám pocit, že by mi hořelo za patami. Je dost času, není třeba spěchat.
Možná je to daleko více o tom, že bych měla opustit svoje známý prostředí. Není to strach z opuštění rodiny (možná kecám - Vám i sama sobě, protože bez maminky jsem nebyla dýl jak pár týdnů na táboře). Tady se cítím dobře, tady to znám a vize, že přijdu do děsivě děsivého cizího místa, kde nevím, co se skrývá za rohem... Musím pokračovat?!
Jsem jako super citlivá rostlinka, která potřebuje svou půdu, svou vodu, svoje ovzduší a svoje zahradníky. Nejsem jako bříza, která se uchytí v nejmenší skalní puklině ani jako pampeliška, která vždycky vyroste znovu.
Nemůžu odejít.

Díky, že mě čtete. Fakt moc!

Ell.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 cincina cincina | Web | 21. prosince 2016 v 22:04 | Reagovat

No co k tomu říct... nedivím se, že se bojíš. Taky se bojím. Ale je potřeba se postavit strach a nakopat ho, jinak nikdy nezmizí a ještě se prohloubí.

2 ordinary-princess ordinary-princess | Web | 24. prosince 2016 v 9:52 | Reagovat

No, a takové myšlenky o samotě mám já teď, ale vím, že tu rodinu chci. Chci jednoho na celý život, ale ta cesta holt bude delší. Zas na druhou stranu si říkám, že už je mi 20, že bych měla začít něco dělat a na třetí stranu si říkám, že se ještě neumím představit v tom rodinném životě. Mám 5 let na to, aby to bylo opravdu dle mých snů. Vlastně už jen 4,5 roku...

Je krásné, jaký vztah máš k rodině, že bys je nedokázala opustit. A co se řekněme osamostatnit ve stejné lokalitě jako rodina? Víš, že rodina tu pro tebe bude navždy stejně jako ty pro ně :)

3 steel32 steel32 | Web | 2. ledna 2017 v 17:34 | Reagovat

no taaak, ta osoba která se bude chtít být s osobou jako ty bude ta nejlepší osoba!! (to je hrozně deep, žejo :D)
ale jako docela ti rozumím, doma u rodičů nejlíp, bezpečí, času ještě dost :D
ten den nadejde určo jednou, postavit se na vlastní nohy a tak, to všechno přijde samo časem si myslím :)

4 Lost Shadow Lost Shadow | Web | 13. ledna 2017 v 13:46 | Reagovat

Máš krásný blog, pročetla jsem pár článků a líbí se mi jak píšeš, sice se z toho člověk moc nedozví, protože všechno podáváš tak tajemně a možná.. odměřeně? Ale něco na tom je a prostě se mi to líbí ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama