"Nepřijímám"

3. července 2015 v 0:17 | Ellaria |  Den za dnem
Aloha.
https://uploads.socialspirit.com.br/fanfics/capitulos/fanfiction-justin-bieber-truths-and-lies-1242575,241020131453.jpg


Valná část blogu se točí kolem toho, že jsem se opětovně připravovala na přijímací zkoušky na vysokou školu. Jistila jsem si to hned v několika oborech. Na přijímačky jsem šla vystresovaná, ale uklidňovala jsem se, že jsem pro to dělala opravdu hodně - snad maximum? Četla jsem doporučenou literaturu, odborné texty, své poznámky a práce ze střední školy, dělala jsem testy nanečisto...
Přijímací zkoušky jsem složila. Ale ne dost dobře - úspěšná jsem sice byla, ale pro nedostačující kapacitu oborů nejsem přijata.
Nikam.
Tak. A podruhé je to v háji.

Mám hlavu vztyčenou a krčím rameny. Co se dá dělat, poslala jsem odvolání a doufám, že pár lidí nenastoupí a uvolní se tak místo pro mě, ale po zkušenostech z loňska se obávám, že tyto naděje jsou liché (a to neříkám s tím, že bych se chtěla demotivovat, prostě to tak je. A radši budu příjemně překvapená než se 100% upnout k tomu, že odvolání vyjde). Hledám práci - odpověděla jsem už na několik inzerátů, zkouším to v oboru, pak se poohlédnu jinde, kdyby to nevyšlo.
Obrečela jsem to dost. Teď už se dívám trochu cynicky a ptám se sama sebe "A co jsem vlastně čekala?" Že mě v oblaku slávy přijmou, že se můj život mávnutím kouzelného proutku (příchodem dopisu) změní k lepšímu, vrátí se někam, kde mi je to známé a kde mi to půjde? Já nevím. Možná to je dobře, že to nevyšlo, třeba by to vůbec nebylo takové jaké doufám a já bych byla jen zklamaná na druhou. Ale ještě je brzy skládat všechny zbraně, pořád je ve hře to odvolání.

Aktuálně si říkám, že není nejdůležitější, jak to dopadne se školou. Nejdůležitější je, aby se můj život někam pohnul. Už příliš dlouho chodím v kruhu a stagnuju, jsem zavřená mezi čtyřmi stěnami, vidím jen svoje problémy a trápení a nikam to nevede, cítím se hůř a hůř, vůbec se teď neumím bavit, nebo si něco užít, pořád na mě leží těžký balvan (a nesouvisí to jen s nepříznivou studijní situací) a já čekám, kdy dojdu k totální zkáze, kdy se Damoklův meč utrhne a probodne mě. Není to ani trochu dobré, potřebuju změnu a potřebuju něco dělat. Všichni mi říkají "Jak já ti závidím, že nic nemusíš!" Ale není na tom absolutně nic k závidění, věřte mi. Je fajn být chvíli bezprizorní, chvíli si to jde užívat. Ale jen chvíli. Rok je příliš dlouho.

Musím se sebou a svým životem něco dělat.
Když se ohlédnu nazpátek - dejme tomu rok zpět, anebo prostě když jsem ještě chodila na střední školu; měla jsem http://static.tumblr.com/041bd32df969a1a16b8ab25682a43e38/wrs6q7q/jvgnhl0ug/tumblr_static_501bm6dibzksgs4kccokkwwgg.jpgsvoje náladičky, trápení a bolístky, občas to bylo těžké a nebylo to ideální. Ale také tu byly chvíle, kdy jsem se cítila dobře, kdy jsem si odpočala, kdy jsem se pobavila, kdy jsem se obohatila. Nic z toho mi teď nehrozí - jen trápení a černé myšlenky. I když podněty mám - neumím zapomenout na všechno, co mě tíží.
A především jsem na sebe tehdy byla hrdá - na svou osobu, na to co dělám, jaká jsem, chtěla jsem něco dokázat, měla jsem svoje plány a předsevzetí, viděla jsem za sebou plody své práce. Mohla jsem pokývat hlavou a říct "To se mi povedlo, jsem dobrá".
Dnes? Ne. Nic takového o sobě říct nemůžu, ba se za sebe stydím. Tím nechci říct, že bych dělala špatné věci nebo byla zlým člověkem, ale... Spíš nedělám nic. Nevidím za sebou žádné výsledky, těžko v sobě dokážu vzbudit snahu a zájem o něco - a když tak se to týká nesprávných věcí/lidí a moje snaha je zcela sysifovská. Musím se od toho odstřihnout, ubližuju si.
A když si JÁ sama sebe nevážím - jak něco takového můžu chtít po svém okolí? Musím se srovnat a dát dohromady. A vím, že mi to už asi nevěříte, protože to tady omílám pořád dokolečka, jak zaseknutá gramofonová deska, chvástám se tím, jak se stavím na nohy a pravda je taková, že se kdesi krčím v kleče a doufám, že to nějak samo odezní a prostě bude líp.
Bude líp, ale musím se o to přičinit sama. Musím. MUSÍM.

Ellaria
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 P. P. | Web | 3. července 2015 v 9:37 | Reagovat

Nepřijetí je mi moc líto. Doufám, že odvolání vyjde a ty budeš konečně šťastná :)

2 steel32 & darthnellr steel32 & darthnellr | Web | 3. července 2015 v 12:03 | Reagovat

pamatuju si jak si to měla před rokem a teď, když se ti to po roce opakuje..nevim co bych dělala o.O
ale souhlasím s tebou a doufám, že se ti to pohnutí někam povede :))

3 maredifragole maredifragole | Web | 4. července 2015 v 0:19 | Reagovat

Mrzí mě, že tě nepřijali, ale držím palce s odvoláním :) - rozhodně nezoufej! Možná se tvůj život nerozjede zrovna ve studijním stylu, naopak, třeba se vyvede nějaká ta pracovní příležitost, ve které se najdeš a která tě bude bavit :)

4 LinDa☮ LinDa☮ | Web | 6. července 2015 v 20:05 | Reagovat

To je mi ľúto, že ťa neprijali :( Možno to odvolanie ešte vyjde, nesmieš strácať nádej.
A ak nie, tak dúfam, že si nájdeš nejakú prácu..alebo proste začneš robiť niečo, čo ťa bude aspoň trochu baviť,zarobí ti nejaké peniaze a budeš šťastná. Viem, že je to veľmi ťažké, ale hádam to zvládneš ;)

5 Melly Melly | Web | 6. července 2015 v 22:33 | Reagovat

Mrzí mě, že ty přijímačky nevyšly. I tak ti ale budu držet palce k tomu odvolání.
Úplně rozumím, že být rok takhle "zaseknutá" je na houby. Mě vždycky stačí i blbé prázdniny, kdy ke konci mám nálady, že NIC vlastně nedělám. Odpovídat na pracovní nabídky zní jako správný a logický krok. Vydrž!:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama