Život je dar

22. února 2015 v 0:16 | Ellaria |  Inspirativní
Noční poselství.
Aloha.



Víte, v posledních dnech jsem filozofovala ještě více, než je u mě zvykem (asi mě k tomu dokopal běh událostí) a otevřela jsem svoje kukadla dokořán a nahlas jsem prohlásila (s velkým údivem): "Život je dar." Ne, že bych si to dřív neuvědomovala, ale najednou mě naplnilo nezdolné přesvědčení o správnosti tohoto tvrzení.
Život je neskutečný dar a my si to neuvědomujeme, nevážíme si ho. Někdy to dotáhneme tak daleko, že tento dar vracíme, či ho spíše zoufale reklamujeme. Nikdo taky neříká, že to je jen a pouze nádherný dárek, co bude nosit radost. Je to dárek, kde jsou radosti i strasti, úsměv i bolest.
Sama tu na blogu fňukám a nadávám dost poctivě, stěžuju si, jak se mnou život zametá, nedaří se mi, jsem smutná, opuštěná a ukřivděná. Ale víte co? Má to i svoje světlý momenty. Člověk musí padnout na dno a pobýt si v temnotě, aby potom světlo náležitě ocenil.

http://www.nedhardy.com/wp-content/uploads/images/2013/june/life_lessons/life_lessons_3.jpgMoje plány se zhroutili. Zamrzí a nasere. Ale jedu dál, zkusím to znovu.
Opustili mě a nohy mi podkopli lidé, od kterých bych to nečekala. Zamrzí ještě víc. Ale přišli jiní, podali mi pomocnou ruku a otevřeli svoje srdce. Vpustili mě do svých životů a na oplátku jsem se jim otevřela já.
Zlomené srdce. To sakra bolí a lížu si rány, netuším, co bude zítra. Ale dalo mi to další představy o tom, co chci a co nechci, zase jsem o kus vyrostla.
Do podvědomí světa se dostalo, že si zapálím cigaretu. Velké pozdvižení, ale ptám se "A co má být?" Je to moje věc a nejvíc budou moralizovat ti, kteří kouřili už na základní škole? Jdetě mi k šípku, neptám se na názor, jednám. Až budu chtít slyšet, co si myslíte, zeptám se.
Nejsem dokonalá, nejsem bezchybná. Nikoho nenutím, aby mě měl rád. Chci respekt - nelíbí se vám můj zjev, moje chování? OK, sdělte mi to, beru na vědomí. Ale neházejte na mě špínu za mými zády a to nejlépe v případě, že mě vlastně vůbec neznáte. Kde berete to svědomí říct o mě takové věci, když nevíte nohy-rohy?

Nechci už víc litovat. Chci si užívat. Užívat si každý den a hlavně každý moment, protože se mi už nic nevrátí zpátky. Chci se rozhodovat podle sebe a nesvazovat se tím, co řeknou druzí, co řekne osoba, pro kterou bych zaprodala duši, ale já jsem pro něj jen volnočasovou aktivitou. Chci být plná energie, spontánní a živá. Po dlouhé době jsem v sobě tohle všechno pocítila (paradoxně ve stavu šílené kocoviny, kdy jsem si napůl přála vymazat se z povrchu zemského, nebo aspoň vyhnat permoníčky z hlavy) a prostupuje mnou pocit, že nakonec to je tak, jak to má být.
Kéž mi to vydrží.

Ellaria
http://stylonica.com/wp-content/uploads/2014/03/life-is-one1.jpg
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Rezzy Rezzy | Web | 22. února 2015 v 15:22 | Reagovat

Tenhle článek mi udělal velkou radost :-) Napsala jsi to skvěle a výstižně. Myslím, že jsi udělala velký krok kupředu a já taky doufám, že ti to vydrží, moc ti fandím! :-)

2 Amelie Amelie | Web | 23. února 2015 v 1:12 | Reagovat

Skvěle napsané. Cítím to podobně..ač tři psychicky "nemocné" děti, ač spousta stresu a starostí, pořád děkuji za to, co mám a jsem vděčná za svůj život... i za tvůj blog.

3 Lauralex Lauralex | Web | 23. února 2015 v 14:06 | Reagovat

A proč já si to pořád nedokážu uvědomit?

4 Vivi Vivi | Web | 23. února 2015 v 19:08 | Reagovat

Najväčší krok k lepšiemu životu je uvedomenie si že život je dar a život si treba užívať:) Si na dobrej ceste, ja som vedela že sa to zlepší :)
mám z teba vleku radosť:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama