Červen 2014

Vedená nebo vlečená?

30. června 2014 v 2:25 | Ellaria |  Doufající
http://happybooboo.files.wordpress.com/2013/03/life.jpgŘíká se, že člověk se má nechat vést osudem.
Ale mě osud nevede, mě vleče.
Nechci to tak. Vzpírám se, vzpírám se osudu i svému okolí a nakonec z toho vycházím jako černá ovcem. Nejsem vnímaná jako silná a odvážná holka, která chce být paní svého vlastního života, ale jako škůdce, který nejde na ruku a který nekýve ve chvílích, kdy kývat má a souhlasně nebručí, když bručet má.
Nechci!

Nežiješ, ale přežíváš

25. června 2014 v 9:09 | Ellaria |  Negativní
Bylo mi nedávno řečeno.
Stále na to musím myslet.
Doopravdy?
http://russian7.ru/wp-content/uploads/2014/06/2243297.jpg
Pořád jsi tak smutná, chodíš jako hromádka neštěsít, objímáš se pažemi, jako kdyby ses měla každou chvíli rozpadnout na kusy, vyhýbáš se lidem, sedáváš sama, díváš se před sebe a nikam, díváš se do země, nemáš z ničeho radost už se skoro vůbec nesměješ a když ano, tak je vidět, že se do toho nutíš. Co se děje, co děláš? Už s tím něco dělej, ty poslední dobou jen přežíváš a nežiješ!


Pravda?
Já vlastně nevím. Ano nejsem poslední dobou tak docela happy i když za sebou mám úspěšnou maturitu a další fajn věci.
Pořád jsem v nejistotě kvůli vysoké škole. Nemám výsledky (oficiální rozhodnutí) z přijímaček a mám pocit, že na vysněnou VŠ se nedostanu. A to pak vůbec netuším, co si počnu. Co budu dělat, co bude správné dělat a proč jsem nebyla dost dobrá, abych se dostala, kam jsem chtěla? Zklamu tím sebe samu, pokud jsem neuspěla.
Jenže tyhle věci, ohledně přijímaček, už neovlivním, testy jsou jednou napsány a děj se vůle (boží?).
Snažím se. Snažím se být usměvavá a užívat si, ale pořád mě nahlodává osten toho "Teď ne. Teď to nejde, teď nejde být šťastná, děje se tohle a tamto, nejde to! Co s tím uděláš, jak to vyřešíš? To tě trápí."

A možná mě netrápí nic, ale nejde se mi smát a radovat se. A to už mě trápí.

Faith in yourself

16. června 2014 v 21:03 | Ellaria |  Doufající
Dnes jsem udělala poslední přijímací zkoušky.
Zbývá už jen věřit, že se dostanu, tam kam chci.
Hodně se bojím, zkoušky nebyly nic jednoduchého a hlásilo se tolik lidí.http://3.bp.blogspot.com/-Yg_xqheeGNk/UX62FpNkLFI/AAAAAAAAAAY/17Zj8y7SRZU/s1600/faith.jpg
Když neuspěju, zklamu sebe sama, nejsem tak chytrá, jak jsem myslela (a vložila jsem v sebe dost důvěry.) Když neuspěju, všechno to bude jinak, než jak chci, aby to bylo.
Když uspěju, změní se všechno od základů. Vylétnu do "velkého světa". Očekávám to s radostí i obavami.
Tak uvidíme.
Děj se vůle (boží?). Nevím, jsem věřící.
Držte mi palce, ladies ;)

Výzva

10. června 2014 v 13:29 | Ellaria |  Výkřiky do tmy a ticha
Přemýšlím a přemýšlím hodně.
Chtěla bych se sebou něco udělat. Léto, šatičky, plavky, kraťásky a vůbec všechno kolem - ráda bych na sobě něco málo změnila. Nechci hubnout, jsem se svou postavou spokojená a to nemluvím o tom, jak se kolem mě pořád prohání rodina a přátelé s kontrolkou jestli jím, protože se jim zdám moc hubená (nejsem, jsem akorát).
Takže hubnout nepotřebuju, chtělo by to spíš posilovat.
JENŽE.
Nejsem zrovna sportovní nadšenec. Nechtějte po mě, abych se zavírala do posilovny a doma blbnout na karimatce a dělat sedy-lehy, dřepy apod., mě nebaví a ještě k tomu mám tak různorodý program, že pro mě není možné vyhradit si denně půl hodinku, ve které budu cvičit. Pořád někam jezdím a něco podnikám - no u kamarádky na chatě přeci nebudu blbnout s nějakou žíněnkou. A vůbec, celkově mě sport zkrátka nebere.http://quotesaday.com/wp-content/uploads/2014/03/dont-follow-your-dream-chase-them.jpg
Vím, že si můžete říkat, že to jsou výmluvy a že kdybych doopravdy chtěla, tak pro to něco dálem.
Projíždla jsem si po interntu všechno možné, různé výzvy a nápady, kreativity, ale... Nějak hlouběji mě nic nezaujalo.
Napadá vás něco, co by jste mi doporučili, co můžu dělat?


Mimochodem, na blog píše stále jedna a ta samá osoba, jen si při procházení blogovým světem všimla, že lidí s přezdívkou HOPE je nějak moc a proto jsem si vybrala alternativu. ;) Snad to byla originálnější volba.

Milujeme ty, co nás odmítají a odmítáme ty, co nás milují

6. června 2014 v 21:37 | Hope |  Negativní
Říkám si, kde je ta spravedlnost světa.
Člověk se můžu uvzdychat po tom, aby někoho měl, aby měl partnera, aby byl něčí a pak najednou přijde někdo, kdo se může přetrhnout, nápadně i nenápadně dává najevo svou přízeň, snaží se - a vy se možná snažíte taky, ale z vaší strany se nejedná o flirt. Ten kluk je vám možná milý a sympatický, možná je to vtipálek a možná je čas v jeho blízkosti fajn, ale to je všechno. Žádná jiskra nepřeskočila.
http://thebridescoop.com/wp-content/uploads/Broken-Heart-Photo-from-www.21stcenturypoets.com_1.jpgTen druhý to někdy pochopí a přijme to.
Někdy to pochopí a naštve se, jste tím špatným elementem, protože jste to neopětovaly.
A někdy - a to je snad nejhorší - jako kdyby byl slepý a pořád se snaží. A vám to vlastně ubližujete, protože ubližujete jemu, tím neustálým odmítáním a pak vás to i štve a jste vlastně zlí, což vás ve finále mrzí ještě víc, ten druhý vám přeci nic neprovedl. Jen se zamiloval. Zamiloval do nesprávné osoby.

Dělání správných rozhodnutí

3. června 2014 v 8:08 | Hope |  Výkřiky do tmy a ticha
Míváte i vy pocity nejistoty?
Stojíte před rozhodnutím a nevíte přesně, co by bylo nejlepší si zvolit.
http://www.rajivbajaj.net/wp-content/uploads/2011/08/indecisive6.jpgJeden hlas říká tohle a druhý zase tamto. A vy máte především strach a cítíte nestabilitu a nevíte, proč se rozhodnout.
Obě varianty mají svá pro i proti.
Právě jsem udělala jedno (pro sebe) velké rozhodnutí.
Pevně doufám, že to byl krok správným směrem a nebudu litovat.
Myslete na mě, drazí :)

Vůbec - jak člověk pozná, že se rozhodne správně, podle čeho se má rozhodnout správně?

Proč si přestáváme rozumět?

2. června 2014 v 16:18 | Hope |  Zamyšlená
Určitě už jste měli/máte člověka, se kterým trávíte většinu svého času. Taková druhá půlka vaší duše, důvěrník, člověk, kterému můžete říct všechno, se kterým můžete být jak dlouho chcete a pořád si máte, co povídat, člověk se kterým se můžete smát i mlčet, radovat i být smutní.
Napořád?

Jenže časy se mění a najednou se mezi vás míchají sváry. Najednou si nerozumíte, tak jako jste si rozuměli dřív.
Není to ponorková nemoc. Je to něco jiného.
Najednou musíte mluvit, pořád a pořád a přesto si stále nerozumíte.
Musíte donekonečně vysvětlovat a druhá strana stále nemá pochopení.http://www.xtremgospel.com/wp-content/uploads/2014/03/ways-to-be-a-good-friend2.jpg
Snad vám dělá naschvály, nic není dost dobré a v dostatečném pořádku. Když vy řeknete bílá, druhá strana musí říct černá už jen proto, aby vám byla v opozici. Vztek máte oba.
A co s tím?